sobota 26. srpna 2017

• Deník vysokoškolačky • Řecká krizovka

Jsem v krizové situaci. Řecké krizové situaci. Když jsem si podruhé zapisovala předmět "Řecká filosofická terminologie" netušila jsem, jak obtížný a nepříjemný předmět to pro mne bude. Nejhorší je, že ho zkrátka musím splnit, páč jde skutečně o hodně. A tak se tomu snažím podřídit i vyhýbat. Strach z neúspěchu mě mlátí do hrudi, naproti tomu se budím s pocitem - já to prostě nevzdám. Netuším kolik mám vlastně času. Nevím, jak moc úsilí do toho mám vložit a zároveň stíhat i ostatní (nejen) školní povinnosti. Občas je má maličkost centrem posměchu, jindy soucitného pokývání hlavou s prvky empatie. Už potřebuji... volnost.


neděle 30. července 2017

Dvacetdva

Je toho tolik, co bych mohla ztratit. Vše okolo mne existuje ve své nejkřehčí podobě. Odvahu, zlato, odvahu. Odvahu žít beze strachu ze ztráty, s péčí o to vše důležité a nádherné. Bez fanatického chtění, bez nesmyslné honby za méněcenným. Odpor k pošetilosti nebo přehnanému motivačnímu plácání. Jak být motivační a nenapsat větu, vyznívající jako bullshit. Toť otázka. Nemám odpovědi.
Má osobní bilance by vedla převážně k sebetrýznění. Světla je vždy méně oproti temnotě. Nebo jen temnota vždy vyznívá dramatičtěji a my se v ní vyžíváme.
Kde je ta pokora, o které všichni s pompézností hovoří. Proč jen nestačí přemýšlet a konat, proč se musíme pořád někomu zpovídat. Jak přežít bez úhony, jak vědět a snít. Táži se a zpytuji. I přes četná doporučení nejsem jiná. I přes svá osobní přemlouvání nejsem rozumná. Mám mít vždy emoce ve své moci a nemám.
Stále toho dost ve dvacetidvou letech nevím. A je to tak zřejmě správně.

úterý 16. května 2017

EDka a kalhoty

Bylo nebylo...
Jakožto člověk obnovující svou garderobu mám povinnost se ohánět v doplnění nových kousků do skříně. Snažím se v rámci své osobní filosofie koupit tkz. aby se to dalo kombinovat se vším. Aktuální ruleta padla na obyč černé kalhoty. Ty nejobyčejnější z nejobyčejnějších, pohodlných černých kalhot na světě. Aby bylo jasno, já kalhoty nekupuji nikdy záměrně, toto byla určitým způsobem krizová situace. Říkala jsem si, jaká to bude brnkačka, vejdu do obchodu, kouknu, uvidím, vyzkouším, beru, ostřehbitý kauf. Bohužel, všechny tradiční obchody zklamaly, sekáče také nevyhověli, už jsem začala pomalu depkařit - jak mi ty kalhoty nemohou být, velikosti razantně nesedět, střihem nelíbit,... měla bych snad zhubnout nebo co? A potom mi došlo, že se asi tak cítit mám. Ono to ani jinak nejde, když všude vidíte kalhoty jako na panenku, čím méně látky, tím lépe. Co nejméně látky, za co nejvyšší cenu, kvalitou neodpovídající. Oděvním společnostem jde o čistý zisk, o moc nad zákazníky, je jim jedno, že Vám roste komplex tělesných proporcí, které lehce neoblečete i přes to, že se vyloženě nevymykáte (třeba, že nemáte nohu navíc).
A od kalhotové méněcennosti mne osvobodil Lidl a jejich takřka každotýdenní nabídka gatí.
Zazvonil konec a honby za kalhotami je konec. Alespoň prozatím.


Svá

neděle 26. března 2017

Čuňa

Můj zvětšující se špek na břiše je varovně zvedajícím se ukazováčkem - tak zase brzdi, jo. Abych opět plně projevila svou typicky ženskou (co si budeme nalhávat, ženy jsou v tomhle mistryně) "posedlost" po krásné postavě, začínám opět jíst střídmě, zdravěji a dávám vale nočnímu mlsání. Bože, si už připadám fakt blbě, pořád někam kloužu a nikde nezůstávám. Ale berme to spíše jako doplňující challenge k předchozímu článku, kde se snažím dát vale sebemrskačné nedůvěře v samu sebe. A ty, můj nejmilejší z nejmilejších doufám, že budeš držet basu se mnou, jinak se zbortí celé kontinuum *tato věta adresována mému drahému + test, jestli mě pilně čte*.

•••
Kroutím hlavou nad nutností umělosti. Netuším, zda je to můj rozmar, deformace nebo snad závist či obdiv. Při pohledu na přemalované obličeje, stále stejné pózy, chlad a nesmyslnost konání si připadám jako Karlík mezi Fialkou Garderobovou, Verukou Saltiny a ostatními postavami v Továrně na čokoládu. Měla bych dospět, všímat si své vlastní identity a nevnímat to. Ale když ona ta hodnocení ostatních tak svádíííí. Možná je to určitá společenská přirozenost, hodnotit lidi okolo Vás. No a díky ďábelskému internetu můžeme vesele drbat obří spektrum lidí.


•••
Kaji se přede všemi, kteří jsou na mě teď naštvaní. Já vážně mám (bez vyhovorek) problém stíhat své prapodivné já, školu, lásku, rodinu a přátele. Všechny Vás miluju, záleží mi na Vás, vážím si Vaší trpělivosti. A PŘÍSAHÁM, že se polepším! ... vlastně i možná proto mám problém si všechno v hlavě uspořádat a opět pravidelně psát. Diagnoza: přehlcenost sama sebou. A kdo by se divil, že... studuji přece filosofii, obor napěchovaný otázkami a odpovědmi, teoriemi, obecnými jsoucny, Medvídkem Pú,...

•••
Statistiky mluví jasně - má nepravidelná aktivita, ne nějak zajímavý obsah, rozpolcenost a nejasnost směřuje k zániku blogu. A bude líp. Ovšem iluze o pozitivní převrat tímto článkem, mohu s klidným srdcem zničit.

 Mějte se!

sobota 4. března 2017

Snad katarze

"Možná ti závidí?"
"Proč by mi měla závidět?"
"No, tak proto, že jsi krásná, milá, hodná,..."
Taková komplimentová smršť se snesla od kamarádky na mou adresu. Je to hřejivé, je to vždy nečekané, milé,...
Opět jsem se přesvědčila, že mé vnímání mě samotné není zcela na rovině sebepřijetí. Stále existují vnitřní slepé uličky, které jsem nepřijala. A to jsem předpokládala v opak, poněvadž ve vzhledu jsem si jistá více (na mé poměry enormně), než kdykoli předtím. Vím, že to není jen o přijetí vzhledu, ovšem přikládala jsem mu tu největší možnou hodnotu. Poslední zkouškové období vyvolalo úkaz, kdy se z odhlašování z nejbližších termínů zkoušek, přihlašování se na vzdálenější, stal kolotoč. Stresující kolotoč. Nevěřila jsem v sebe, nevěřila jsem, že to zvládnu, že jsem schopná. Nevím, co mě to popadlo, asi se jen projevila nějaká nahromaděná flustrace. Pochybovačnost byl vždycky můj velký nešvar, teď ho po zkouškách vnímám více, než kdy jindy. Jako když víte, že máte v lednici lasagne, míjíte je, když si jdete pro jogurt, ale nikdy jim nevěnujete dostatečnou pozornost, než se zkazí. Prostě se mi zkazily lasagne a já je chci vyhodit. Chci být více silná, soběstačná a odvážná. Ale... to už jsem říkala tolikrát.

PS. Ty vado, ten příklad v lasagních... no, což, nechám ho tam. :D
PPS. Přikládám video ukazující, jak různorodé reakce mohou být na mířené prohlášení "Jsi krásný/á".


   S láskou