Ráda bych požádala budoucnost o stroj času.
Chtěla bych vracet jen určité chvilky a prožít je znova.
Třeba tu, když mě taťka brával na ramena a já byla vyšší než on, bála jsem se té výšky, ale byla jsem šťastná a to štěstí zcela přebilo strach.
Ty chvíle, kdy jsem byla jeho holčičkou, nejdokonalejší, nejlepší. (Tak moc mi chybíš, tati...)
Nebo když jsem trávila chvíle s lidmi na střední. Ty upřímně uvolněné chvíle, ve kterých jsem toho moc nenapovídala, ale byla jsem moc ráda, že mi nevědomky pomáhají překonat stud a fóbii z lidí.
Chvíle, kdy jsem potkávala jednoho kluka v autobuse, tajně ho obdivovala, snažila jsem se jezdit v tu samou dobu a on si mě poté všiml. Tu euforii z jeho upřímného zájmu chci vrátit, ten pocit, kdy jsem se cítila poprvé ve společnosti kluka dobře.
Ty večery po trénincích ze Street dance. Nic o mě nevěděli a přece mě přijaly.
Také bych ráda vrátila ty chvíle s člověkem, který pro mě znamenal více, než si myslí. Vůbec mu nedošlo proč byl pro mě tak důležitý - byl sám sebou.
Dostat svou první plačící panenku a pravou Barbie.
Koupit si s mamkou točenou čokoládovou zmrzlinu a rozpatlat si ji nevědomky po sobě.
Ty tajné mise na základní škole s jednou mou kamarádkou. Všechny mise znova, Luci! :D
Prožít znovu ten pocit štěstí, když jsem otevřela dopis o přijetí na vysokou školu.